Co se stane s chlebem, který se neprodá?

Pečeme každý den. A každý den se snažíme odhadnout, kolik chlebů, rohlíků a všeho ostatního budete chtít. Jenže pekárna není rovnice a my nikdy nedokážeme vědět úplně přesně, kolik lidí ten den přijde.

A tak občas nějaký chleba zbyde. Vyhodit ho? To by nás bolelo.

Nejen proto, že bychom vyhazovali jídlo. V každém chlebu je naše BIO mouka, voda, sůl, kvas, spousta času a práce našich pekařů. Byla by škoda říct, že jen proto, že si ho ten den nikdo neodnesl domů, najednou nemá žádnou hodnotu. A tak jsme pro něj hledali další cestu, tu správnou.

Kromě těch dalších, tak jedna z nich vede překvapivě do pivovaru.

Je libo tekutý chleba?

Náš chlebový ležák se jmenuje Kuba. A ano, opravdu je v něm náš chleba.

Přebytky chleba nejdříve nakrájíme, usušíme a následně semeleme na strouhanku. Ta potom putuje do pivovaru v Čížové, kde dostane svůj druhý život.

Strouhanka se smíchá s vybraným sladem a společně se tepelně zpracují. Přidá se chmel, který Kubovi dodá hořkost, a potom už přichází na řadu kvašení. To trvá celých devět dní. Tím to ale ještě nekončí – než se Kuba dostane do lahve a k vám, dalších 35 dní leží, zraje a čeká na svůj čas. 

Vlastně je nám tenhle proces docela blízký. Ani dobrý chleba totiž neurychlíme. Potřebuje svůj čas, aby vykynul a získal chuť. A Kuba ho potřebuje úplně stejně.

Výsledkem jsou čtyři základní suroviny – voda, chmel, slad a chleba – a z nich řemeslný chlebový ležák. 

Chleba podruhé

Na Kubovi máme nejradši možná právě to, že nevznikl proto, abychom mohli na etiketu napsat „zero waste“.

Vznikl z jednoduché otázky: Co můžeme udělat s dobrým chlebem, který zrovna nenašel svého člověka?

A odpověď byla – dát mu ještě jednu šanci. Jednou byl bochníkem na našem pultu. Podruhé se k vám může vrátit vychlazený v lahvi.

A jestli je nějaký způsob, jakým bychom chtěli přistupovat k neprodanému pečivu, pak asi právě takhle. Nevidět v něm automaticky odpad, ale surovinu, se kterou se dá ještě něco vymyslet.